"Na dole Maxim Gorkij zamrzlo velkorypadlo. Sněhová kalamita na Ostravsku uvěznila vagony s uhlím z OKD. Uhelné sklady v Modřanech hlásí vyprodáno." A my už tušili, že je to tady!
Ta dramatičnost tomu dneska chybí. Jen se podívejte jak je to banálně nalajnované. Příští týden prý jde na únorové Jarní prázdniny okres Kroměříž, Rakovník, Plzeň. A dále se to pravidelně střídá po okresech týden co týden, aby se všichni vešli na hory. Dovolené naplánované, babička také ví kdy, prostě pohoda.
V těch šedesátých letech mé školní docházky v Braníku to bylo v zimě daleko napínavější. Po Novém roce skončily Vánoční prázdniny a my nevěděli zda zase uhodí a nebo neuhodí - náš přítel mráz.Trochu nás zneklidňovalo, když jsme viděli jak horníci vyhlašují socialistické závazky v těžbě uhlí a naši kolegové pionýři jim za to po vyfárání ještě předávají květiny. My Pražáci jsme proto však neměli žádné pochopení. "Ať si mají na tom severu uhlí kolik chtějí!"
Nakonec, my měli brikety doma pěkně složený ve sklepě již od léta a ve škole to zas tak důležitý nebylo. Stejně se tam pořád o přestávkách muselo větrat, tak co. Byl skoro konec ledna a pořád nic. A potom to přišlo! Uhodil a začalo sněžit. Pro nás dobrý. Pro Antonína Novotného problém.
?V rádiu hlásili, že Severočeská-hnědouhelná pánev na dolu Maxim Gorkij má velké problémy se skrývkou a na pásových přepravnících přimrzá uhlí. Toho spisovatele jsme měli okamžitě rádi, a dokonce nepovinně. Dobře jsme věděli, že se ty pásy začnou brzy trhat, tak jako každý rok. A později zamrzne i samotné velkorypadlo. Děti se o tyto věci dříve prostě zajímali.
Ve večerní televizní reportáži už to začínalo být hodně dramatické. Sice tenkrát reportéři nebyli ještě tak akční a nelezli ani do lžíce bagru ani do kolejiště před jedoucí nákladní vlak, ale my školáci už z obrázků tušili, že Uhelné prázdniny jsou na dobré cestě. Povzbudily nás zprávy jako, že: "Sněhová kalamita v Severomoravském kraji ?uvěznila vagony s uhlím na železnici a obětaví železničáři s příslušníky Lidové armády dnem i nocí rozmrazují výhybky a odklízejí sníh." A když ukázali zoufalého vedoucího Uhelných skladů v Modřanech jak lamentuje nad prázdným dvorem, tak vyletěli od televize školáci všech stupňů? s vítězným výkřikem "JÓÓ" a všichni věděli, že je to doma. Samozřejmě školáci nejen z Prahy.
Uhelné prázdniny se vyhlašovaly tak nějak nesměle. Ono se také nebylo čím chlubit. Pětiletka s tím prostě nepočítala. A když si vezmete, že o těchto mimořádných prázdninách nerozhodl Školský úřad, ale Počasí, tak to byl průser. Ale nám to rozhodně nevadilo. Hodilo nám to tak dva týdny prodlouženého dětství.
Soudružky učitelky napsaly termín prázdnin na tabuli a tvářily se tak nějak jako, že oni z toho nejsou moc nadšené. A že bude problém tu látku do konce školního roku dohnat. Přitom jsem si jistý, že většina z nich u té televize skákala také. Nedaly nám to jen tak. Do školy jsme si chodili asi dvakrát v týdnu pro úkoly. Vždy jsme tam vydrželi tak hodinu a šli domu. Ani jsme se nesvlékali jaká tam byla zima.
Zprávy o počasí a situaci na těch všech povrchových i nepovrchových dolech napojených na železnici jsme bedlivě sledovali i nadále. Měli jsme radost, že stát myslí v zásobování uhlím přednostně na nemocnice, porodnice, domy důchodcům a zotavovny ROH. To jsme samozřejmě schvalovali, to dá rozum. Nervózně jsme reagovali na každé nákladní auto s uhlím a sledovali, zda nejede do kopce k naší škole u kostela. Kdybychom mohli, tak jsme snad tabulku s názvem ulice Školní sundali.
Uhelné prázdniny nebyly oficiálním názvem, to by se přece "nehodilo". Ale nikdo tomu jinak neřekl. Pro naši školu v Braníku to byla Zlatá šedesátá. Zima nás školáky prostě měla ráda. Snad i proto naše generace nedá dopustit na Mrazíka.
Pavel Vildomec
vildomec.blog.idnes.cz
