Stejnou otázku si kladly hornické rodiny před lety na Kladensku, v Příbrami a jiných lokalitách, kde zavřeli šachty. Život to naštěstí vyřešil za ně. Co bude s námi se dnes ptají i havíři v OKD.
Když jste se zeptáli horníka, zda jednou nechá fárat také svého syna, tak vám drtivá většina z nich rezolutně odpověděla: " To ani náhodou!" "Je to neskutečná dřina a za ty peníze to nestojí." "Půlku života strávíte v zaprášený a špinavý díře a nemáte vůbec jistotu, že také vyfáráte." "Do důchodu jdete s podlomeným zdravím a se zažraným šmírem v těle." " S mámou bychom se pořád strachovali, aby se klukovi nic nestalo." A léta běží... .
V patnácti letech přijde syn z hornické rodiny za rodiči a nesměle se jich zeptá: "Co kdybych šel také na horníka, jako byl děda a ty tati?" No, a protože rodiče chtějí mít kluka někde uklizeného a sami nevědí co by mohl dělat jiného, začínají zvažovat tak nějak po hornicku. "No proč ne, nakonec ty prachy tam nejsou k zahození, pořád víc než kdybys dělal někde na úřadě." "A o bydlení se ti postará šachta." "Co pak si žijeme špatně, viď mámo?" Máma mlčí a otevírá tátovi další Radegast.
A tak je o životě mladého člověka rozhodnuto. Všichni to myslí samozřejmě dobře. Chtějí nakonec pro kluka to nejlepší. Táta mu ten tvrdý začátek ulehčí a vezme si ho na šachtu k sobě, aby si ho pohlídal. Máma je každý den nervózně vyhlíží z okna a servíruje na stůl jak pro horníky. Kluk už v tom rituálu jede. Začíná počítat čas do hornického důchodu. Životní meta každého havíře.
První výplaty nejsou zrovna to, co náboráři slibovali. Před holkami schovává zažranou špínu za nehty a o práci se nechce bavit. Jeho bývalá spolužačka se pochlubí, že minulý měsíc splnila obrat prodeje a brala třicítku. A že po dovolené v Irsku dostane od své firmy nové auto. Na otázku jeho přátel, zda půjde večer zapařit na Cololours of Ostrava odpoví, že má celý týden noční. Ten jejich smích mu vůbec nedělá dobře. Mladý havíř si uvědomuje, že heslo jeho dědy "Já jsem horník, kdo je víc" je dávno minulostí.
Po práci také nejde rovnou domu, chlapy už ho dávno vzali mezi sebe. Dají ještě pár piv, aby spláchli ten sajrajt. "Dneska to na předku bylo peklo, furt se to sekalo." Záda ho bolí jako kráva a na nohách se mu dělá nějaký svrab z tý špíny tam dole. Máma mu furt předhazuje aby si udělal maturitu, že bez angličtiny a počítače dopadne jako táta, který si za celý život nevzal do ruky knížku. Prý, na co by mu to bylo.
Táta je poslední dva roky vůbec nějak divný. Když vyřešil tu tahanici o byty, tak mu teď ty hajzlové chtějí vzít práci. Každý den říkají něco jiného, kdo se v tom má vyznat. "OKD prostě mlží, dělají z nás blbce." "Jednou náš důl zavírají a podruhé, že nás ještě nechají žít." " Co pak je tohle život!" "To jsme jim byli dobrý, když jim to sypalo!" Kdo se teď o nás postará?" ......"Co tomu říkáš mladej?"
Mladej jen lhostejně kývne a myslí si své. Už ty jeho řeči nemůže poslouchat. Ví, že když si nepomůže sám, tak se z té díry nevyhrabe. Tátu ale chápe. Má to jen pár let, aby dostal dobrý odchodný a slušnou penzi. Bylo by škoda o to přijít, když se na to tak nadřel. Ta máma mu pořád leží v hlavě. Děda mu posledně říkal, že to s havířinou už půjde jen ke dnu. A když to řekne děda! "A ještě říkal, že mám život před sebou, abych si věřil a nečekal, že se o mě stát postará.
Pavel Vildomec
vildomec.blog.idnes.cz
