Když se chlapci dostanou do těch "svých let", tak se v noci pod peřinou dějí věci. My tam poslouchali Laxík a ladili Johna Peela na BBC. Věřte, že to bylo daleko vzrušující.
Let´Spend the Night Together. No, můžete to odmítnout? A když pak dali Satisfaction, tak jsem se z toho málem odkopal. Keith to tam do mě pral a já se modlil, aby se mi neztratil v rádiových vlnách. Stávalo se to dost často. Když kytarový riff vrcholil a já čekal až to přijde, tak se radiový signál ztratil. Něco jako přerušovaná soulož. To fakt naštve.
Už ta noční práce v ilegalitě měla své kouzlo. A potom, kdo by pořád toleroval ty jejich kecy: "Jak ty odrhovačky můžeš poslouchat?" "Vždyť jim není vůbec rozumět." "Kdyby si ty vlasy alespoň umyli" "Ztlum si to!"? Neměli jsme to vůbec lehké, naším nepřítelem nebyly jen radiové rušičky, ale někdy i rodiče. Na koncerty s námi tehdy rozhodně nechodili. Prostě by se tam s Chladilem a Simonovou nepotkali a s R. A. Dvorským už tuplem.
Má generace vyrůstala v šedesátých - sedmdesátých letech, které byly po hudební stránce výjimečné. Přístup k našim oblíbeným kapelám jsme měli vyloženě vydřený. Rozhlas hrál stejné Hrůzy jako dnes Radiožurnál. Slyšet tenkrát Stouny, bylo jako by nám dnes pustili Cream nebo Dežo Ursinyho, prostě svátek. Proč musím každé ráno snídat Kryštofa a Kluse?
No dobře. Už to slyším: "Ale tvé vnučky přece také snídají, a toho Kryštofa znají nazpaměť." "Snad nebudeš jako tvá matka, která se ti navážela do Beatles." Ne, to rozhodně nechci. Chci být spravedlivý a tolerantní.?? Ale copak to jde? Jsem stále v zajetí ?hudby mého mládí. Zůstal jsme pod peřinou. Točím se na kolotoči, z kterého se nedá vystoupit a tam pořád stejní koně. Mišík, Jasná Páka, Dežo, Marsyas, Eric, Stouni, Miles, Bowie, Dylan.. . To ale neznamená, že se bráním "novinkám".
Třeba nedávno jsem zareagoval na upoutávku, že do Prahy přijíždí koncertovat nějaká Ellie Gouldingová. Nikdy jsem o ní nic neslyšel, ale proč ne. Tak jsem si na You Tube pustil její největší pecku. Po minutě jsem se zpěvačce omluvil. Recenze po koncertě zněla: "Ellie Gouldingová přijela, zazpívala a odjela, aniž by po ní zůstala nějaká zásadní stopa." Já bych to asi takhle slušně neřekl.
Před pár lety jsme dal majlant za koncert Coldplay v Edenu. Tak ty já beru. Narváno, skvělý lidi, šlapalo to, dokonce jsem se i vlnil. Ale oni mi dají na ruku náramek, který bliká. A to už víš, že jsi někde špatně. Mají to vůbec zapotřebí? Na tom samém Edenu jsme byl dva měsíce před tím na Springsteenovi a jeho E Street Band. No a co myslíte? Nejen koncert roku, ale možná desetiletí. A spousta mladých lidí, kterým to tátové v dětství dávali jako povinou četbu. Stáli tam tehdy vedle sebe a ty jejich "děti" vůbec nevypadali, že jsou tam povinně.
V létě, na koncertě Patti Smith v Arše, seděla vedle mě holka, tak dvaadvacet. Odzpívala celý Because The Night a "my", co máme nažito, jsme po ní s obdivem pokukovali. Bylo nám dobře i za ní. Na koncertě Marianne Faithful bylo zase několik "zpěvaček" Sister morphine. Bylo vidět, že děvčata vyrůstala ve slušných rodinách. Nadějná generace.
Odchod Jacka Bruce cítíme jako úmrtí v rodině. Vidět naživo Cream, se nám už nesplní. Ze ztráty Davida Bowieho se pořád nemůžeme srovnat a ptáme se Where Are We Now. Bedlivě sledujeme koncertní šňůru Rolling Stones a doufáme, že nás zase navštíví - dokud je ještě čas. Prostě to jede dál. Prorůstá to generacemi - neskutečná síla. Co myslíte, bude můj vnuk ještě za padesát let poslouchat Sympathy for the Devil? ......"Dědo zesil to!"
??Pavel Vildomec
vildomec.blog.idnes.cz
