Rozmarné léto na Mlejnku, II. část

Branická plovárna na Mlýnku je již skoro čtyřicet let zabetonovaná pod Barrandovským mostem. Na rozmarné léto, které jsme na Mlejnku prožili nejde zapomenout. Pojďme zavzpomínat.

Mlejnek byl rozdělený do několika zájmových skupin. A byla to zajímavá společnost. Starší prvorepublikoví rekreanti si žili ten svůj svět u kanasty a šachů a mysleli si své. Sedávali ve stínu kaštanů ve svých plátěných lehátkách. Do Vltavy zásadně nevlezli, po výstavbě přehrad to již nebyla ta jejich čistá řeka.

Karty se na Mlejnku mastily nejvíce u stolu paní Míkové, vedoucí koupaliště. Požádat paní vedoucí o zapůjčení pálek na pink-pong, když jí šla karta, se nedoporučovalo. Její vlčák by to ani nepřipustil. Nikdy jsem nepochopil jak o ty desetníky mohou hrát ještě i po zavírací době. Na Mlejnku se ale především sportovalo.

Volejbalisté měli pískové kurty na konci koupaliště k Ledárnám, aby jako nepřekáželi. Přesto prudké smeče kolikrát bolely i osazenstvo okolních dek a prach sedal zoufalým rekreantům do piva a na jejich draze natřená těla nubianem.Později odpoledne nastoupila na plac parta fotbalistů ABC Braník a hrál se nohejbal. Když si to bratři Olda a Franta Bartákové rozdali s nohejbalisty ze Žlutých Lázní, tak lidé lezli z vody. Podolí v těch šedesátých až sedmdesátých letech hrálo nejlepší nohejbal v Čechách.

Při sportu se člověk nejlépe opálil. Nezapomeňte, že opalování byl tenkrát také sport a soutěžilo se až o zdraví. Pořád jste kolem slyšeli: "Paní mohla byste mi natřít záda?" "Táto už by jsi se měl otočit na břicho ." "Ta to musí mít opálené od moře, to z Mlejnku nemá."Nejvíce opálení byli taxikáři co jezdili až večer a zejména notoričtí práce neschopní, kteří se pravidelně házeli marod na celé léto. Poznali jste je, že měli na dekách provokativně rozhozené nedostatkové zboží jako časopis Stadion, 100+1, Květy a Melodii, a také opalovací krém Piz Buin z Tuzexu.

Plovárna měla na řece takové dlouhé dřevěné plato, ve kterém byly do řeky zapuštěny tři bazény. Zde jsem se naučil plavat a dostal první vlnku na plavky. Místní plavčík mě navázal na dlouhé bydlo a chodil se mnou kolem bazénu, jako kdyby chtěl utahat sumce před vylovením. V bazénech se lidé moc nekoupali, dávali přednost skákání na volnou řeku. Když k večeru začalo slunce řezat vrcholky Barrandovské skály a Mlejnek se postupně nořil do stínu, všichni se pomalu zvedali z dek v očekávání hlavní události dne.

Kouř od Chuchle signalizoval, že se blíží náš kolesový paras. Jako první se ze Slap vracel Vyšehrad, a když měl náladu i zahoukal. Ale my věděli, že největší boudy (vlny) dělá Vltava, která se sunula již na dohled. Tenhle parník byl jako těhotná labuť, pěna od koles, prostě Mississippi. Čekali na ně plavci na všech vltavských plovárnách a kapitáni to dobře věděli. Před Mlejnkem ještě přiložili do kotle, zazvonili a to byl signál jít do vody. Vlny se blížily ke břehu, byl čas se do nich zabořit. A pak už se jen nechat pohupovat na zádech a prožívat pocit Jadranu bez výjezdní doložky. Slunce zapadlo za skály, byl čas balit.

Rekreanti si při odchodu vzájemně porovnávali opálená těla a někteří i stupeň popálení. Kdo nebyl v Braníku v létě opálený, jako kdyby dnes byl off-line. Často jsme ještě zůstali a dali fotbálek na žízeň. Cesta domů směřovala na zahradní restauraci Na Jezerce.

Našemu Mlejnku jsme zůstali věrni i po otevření nového plaveckého stadionu v Podolí v roce 1965. Tu nádhernou atmosféru rozmarného léta jsme tam prostě nenašli. 

Pavel Vildomec

vildomec.blog.idnes.cz